středa 29. ledna 2014

Písemná práce ke zkoušce na krajkářku

Toužím se stát pavoukem?


„Kdy toho necháš!“ křičím a snad už po sté strhávám pavučinu pečlivě upletenou v koutě pokoje.
     Během krátké chvíle se setkávám s pavučinou znova, ale teď už nekřičím, jen tiše obdivuji jemnou krajku nataženou mezi větvičkami šípkového keře.
Tak jemná a přesto pevná!  Sedím na louce, vedle rozkvetlého šípku a pozoruji pavoučka, jak spřádá svou síť. Jak je neuvěřitelně pravidelná a přesná. Pavouček přesně ví, kam má která nitka jít, kde ji napnout a kde povolit. I vodní víla si té pavučiny všimla a kapkami rosy je potřísnila. A … Tak nyní je to dokonalá nádhera. Krajka s třpytícími se perličkami. Tak tohle bych chtěla jednou umět. Tomu pavoučkovi bych se chtěla vyrovnat. Umí to i jinak?
      Kde jsem už něco podobného viděla? Už to mám! Sněhová vločka, to je krajka, křehoučká, jak síť pavoučka. Stačí je jen pozorovat a hned zjistíš, že je každá jiná. Má jiný tvar, jinou osnovu a stačí ji jen chytit do teplé dlaně, zmizí a zůstane jenom vzpomínka. Límeček na babiččiných šatech, zvoneček, který každoročně zdobí naši vánoční jedličku …
      Chci to umět, alespoň z poloviny jako pavouček, jako paní Zima! Ale jak na to? Čím ji vytvořit? Mám ji vyšít? Ne, to by se ani vzdáleně nepodobala mé představě. Mám ji uháčkovat? Kdepak, neměla by tu lehkost. Tak jak? Jak to dokázat? Snažím se, hledám a přemýšlím, a pomalu se vzdávám naděje, že bych snad někdy mohla vytvořit něco tak úžasného. Až jednou … V televizi běží pohádka Marie Kubátové Slaměná Mařena a v té mne zaujalo, jak se mluvilo o krajce:
„Vidíš – není to nic než díra lapená do nitě, jak ftáče do sítě a jaká je to krása.“
„ Vokno taky není víc než nic ve zdi a vidíš tím do nebe,“ řekla bílá kmotra. „Naučím tě lapit nic do nitě. Prázdnýho nic má i chudák habaděj. Když mi z lapených děr uděláš kráhel, bude to i tvoje bohatství.“
„Ale kde vzít nitě na parádní vokruží?, starala se Fána.
Mařena dejchla slaměnou hubou zpod plachetky na vokno. V tu ránu se roztáhl po skle damašek, tak herbáuný krásy, že by se ani faktor nedoplatil.
„Vodpáráš z mojí ledový výšivky na vokně nit. Polapíš do nitěnýho voka kus prázdnoty a vedle zas, seřadíš díry v maršparádu a máš krajku.“…
          Tak to je ono! Hurá! To je přesně to, co tak dlouho hledám „paličkovaná krajka“. Ani ve snu by mne nenapadlo něco takového. Hned sedám k počítači a poprvé zadávám heslo „paličkovaná krajka“. S množstvím informací si nevím rady, nevím jak začít, všechny mé pokusy končí v koši a já čím dál víc závidím pavoučkovi.
       Nevzdala jsem se! Někdy jsem už ani nedoufala, že se mi podaří nitě spojit do nějakého pěkného obrázku. Místo krásné rovné linie se mi táhla křivolaká nitka. Místo lehoučké sítě mám v potu tváře vyrobený zvoneček. Ale třeba právě tohle byl zvoneček štěstí. Díky kurzu paličkování jsem úspěšně zvládla začátky a pod mýma rukama začala vznikat první dílka. Byla jsem na ně nesmírně hrdá a v duchu jsem se posmívala pavoukovi: „Vidíš? Už to taky umím! Ty pleteš stále stejné sítě, ale mé „sítě“ jsou rozličné! Už jsem lepší než ty!“
        Stačil však jediný pohled do keřů po dešti a už jsem se opět pavoučkovi omlouvala. Hrdost dostala pořádně za vyučenou, když jsem poprvé navštívila výstavu paličkované krajky. Tolik motivů! Tolik nápadů! Tolik krásy! Absolvovala jsem další kurzy, abych co nejdokonaleji zvládla techniku paličkování. Ale pavoučí sítě mě udivují stále. Čím více času věnuji paličkování, tím víc zjišťuji, že snad ani není možné naučit se to dokonale.
        S velkou chutí sedám k „herduli“ a laskám se s paličkami, na kterých je už znát, že jsme spolu prožily spoustu hodin. I ony si pamatují mé vážky nad nepovedenými krajkami, mnou sice nevyřčené, ale prožité pochybnosti nad vlastními schopnostmi. Stejně tak se mnou řešily bolavá záda, unavené oči a hledaly rychlé a originální vysvětlení toho, proč si má manžel udělat večeři opět sám.
        Staly jsme se kamarádkami. Ony sice mlčí a bez mého přičinění nezvládnou zahrát svou jedinečnou etudu, ale jsou vděčnými posluchačkami a tvárnými spolupracovnicemi při ztělesňování mých představ.
Přijdu-li však za paličkami plná zloby, kterou občas život nadělí každému, nespolupracují! Vypadávají mi z rukou, z nitek tvoří „šmodrchanice“, místo krajky vzniká pouhé nic!! Cítím, že mi paličky neumí pomoci a odkládám je. Za hodinu, za dvě, možná až zítra ale vím, že si k sobě zase nalezneme cestu. Ony pak, jako už tisíckrát, vyslechnou důvod mého rozezlení, budou se mnou ve všem souhlasit a začneme spolu tancovat. Nejprve tiše, pomalu a opatrně, ale zakrátko se bude pokojem nést známé klapání zahánějící všechny chmury.
Je-li mi těžko, klapou tichounce, snaží se vést nitky správně a ví, že povedená krajka, mé chmury zažene. Hlasitě si prozpěvují, tancují jak hejno motýlů nad rozkvetlou loukou, když cítí, že jsem v pohodě. Hravě splétají do konkrétní podoby má přání, podporují mé snahy vybočit z už zavedených způsobů a ochotně se mnou hledají jen tu naši cestu!
           Nemyslím si, že jsem na konci svého sebevzdělávání. Cítím se spíš být pořád někde na začátku. Vím, že jsem ještě nevyčerpala možnosti, které paličkování nabízí. A také vím, že je asi ani nikdy nevyčerpám. Myslí si však, že bych už i já mohla rozšířit motivy, nápady a krásu, se kterou se setkávám na krajkářských výstavách. Domnívám se, že dovedu najít něco „co tu ještě nebylo“. Nepřebernou inspiraci vidím v přírodě, nové motivy si troufám najít i v životě lidí – ať už jsou to řemesla, mnohdy zatracovaná, stavby historické i ty nejmodernější, lidská snaha po objevování nového, či odvážný pohled do budoucnosti. Nejraději, do krajky schovávám své sny, ať ty veselé, nebo smutné. Vkládám do nich své cesty, rovné, ale také ty spletité. A doufám, že se v nich někdo v budoucnu naučí číst.
           Já jsem si už své přání splnila. Naučila jsem se vytvořit krajku, která dokáže polichotit oku a potěšit srdce. Také jsem se smířila s tím, že kvality pavoučka asi nikdy nedosáhnu, ale hlavně jsem zjistila, že už po tom snad ani netoužím, protože jsem si uvědomila, že jsme prostě každý originál. A pro nás pro oba, mne i pavoučka to tak asi bude nejlepší.         

           V paličkování nacházím svou seberealizaci a možná, že nastane chvíle, kdy budu moci své dovednosti „předat dál“. Přála bych si najít žáky, pro něž bych se mohla stát učitelkou paličkování a věřím, že by se nám společně podařilo vytvořit díla, která nám i okolí přinesou radost. Myslím také, že je právě čas, poděkovat mému manželovi, že si zvykl na klapot paliček, a že se jejich klapot pro něj stal příjemnou hudbou společných večerů. 

2 komentáře:

  1. Napsala jsi to nádherně. paličkování je adrenalin a těžko se od něj odchází. Mé paličky již pár let odpočívají na dně skříně, nějak mně opustila touha vzít je do rukou - jejich čas ale doufám příjde...

    OdpovědětVymazat
  2. Víš jak to bývá ... všechno má svůj pravý čas a nakonec to je vždycky tak, jak to má být. :-)

    OdpovědětVymazat